Volný obsah - Praktická příručka použití licencí Creative Commons/Základy volných licencí

From Meta, a Wikimedia project coordination wiki
Jump to navigation Jump to search

Other languages:
Deutsch • ‎English • ‎Esperanto • ‎español • ‎français • ‎italiano • ‎shqip • ‎suomi • ‎svenska • ‎čeština • ‎עברית • ‎العربية • ‎سنڌي

<< zpět

2.Základy volného obsahu

2.1 Pozadí

Open Content A Practical Guide to Using Creative Commons Licences web-10.png

Princip volného obsahu je založen na myšlenkách hnutí FOSS (Free and Open Source Software - Software zdarma a s uvolněným zdrojovým kódem). Uvolnění zdrojového kódu (open source) se na trhu se softwarem objevilo v 90. letech, zejména díky velkému úspěchu GNU-Linuxu a jeho licence GPL (GNU Public Licence - Veřejná licence GNU). Tato byla napsána roku 1989 a jako první umožňovala šíření a úpravu softaẃaru. Dnes jsou celé trhy se softwarem založeny na principu volného obsahu. Zakladatelé volného obsahu přenesly myšlenky FOSS i na jiné formy obsahu jako hudba, filmy, či obrázky.

Hlavním protagonistou hnutí volného obsahu by Lawrence Lessig, student práv na Harwardově universitě v Cambrige v Massachusets (USA). Roku 2001 spojil síly s Halem Abelsonem a Ericem Eldredem a společně založili iniciativu Creative Commons (CC) pro podporu uvolněného obsahu. Cílem iniciativy CC bylo umožnit uvolnit některá práva na digitální obsah, aby bylo možno je všeobecně používat, aniž by potřebovali složité právní procesy, či se museli zcela vzdát svých autorských práv. K tomuto účelu stvořila iniciativa CC mnoho různých licencí, jejichž použití je snadné ze strany autorů a zároveň se v nich vyznají i uživatelé. Na své stránce krom toho iniciativa nabízí užitečné a množství rovněž užitečných nástrojů, jež může kdokoliv zdarma využít.

Základní filosofií hnutí volného obsahu jsou licence založené na autorském právu. Díla chráněná autorským právem jsou díky těmto licencím uvolněna veřejnosti k širokému použití bez překážek. Protože jde o systém, nestojí Creative Commons na uvolnění autorských práv. [1] Naopak se spolehájí efektivní ochranu autorských práv. Bez autorských práv nemohou být licence účinné, zvláště když dojde vymáhání podmínek licence. [2]

Licence zaručuje třetí straně (komukoliv jinému, než je autor) právo používat dílo chráněné autorským právem, pouze však za jasných podmínek a omezení na straně uživatele. Vztah mezi autorem a uživatelem může být vyjádřen takto: „Můžete šířít toto dílo, pokud uvedete jméno autora."

Jakékoliv autorské dílo lze zveřejnit pod volnou licencí. Licence CC jsou obecné, použitelné na hudbu, filmy, texty, obrázky a jakoukoliv jinou estetickou tvorbu, nejsou ale vytvořeny pro software. Jakožto technické produkty, vyžadují počítačové programy jiné licenční podmínky. Pro software existují jiné licence, jako výše zmíněné licence Open Source. Také existují speciální pro další technické produkty jako database.[3]

Volný obsah je občas spojován s přístupem podporovatelů zrušení autorských práv, to ale není pravda, je to model jak specificky nakládat se svými autorskými právy. Volný obsah není proti samotným autorským právům, pouze nabízí držiteli autorských práv jiný přístup, než tradiční „všechna práva vyhrazena." Volné licence umožňují splnit jak soukromý zájem autora, tak zájem veřejný, každý držitel autorských práv si ale sám musí rozhodnout, zdali se pro něj volné licence hodí, či nehodí.

2.2 Různé možnosti volného obsahu

Na rozdíl od Softwaru zdarma a Open Source[4] není termín volného obsahu přesně definován, respektive neexistuje všeobecně uznávaná definice.[5]Toto umožňuje velkou rozmanitost volných licencí. U volné licencí uveřejněných v této publikaci se předpokládá, že umožňují uživateli alespoň dílo kopírovat a nekomerčně šířit na jakémkoliv mediu.[6] Je také dobré říci, že tato definice zahrnuje i „volnější licence," jež umožňují například upravovat dílo a vytvářet odvozeniny z něj, či použít dílo pro komerční účely.

Základním rozdílem mezi jednotlivými licencemi je pohled na kreativní využití díla, tj. vytváření modifikací a komerčního šíření upravené verse. Zatímco některé licence umožňují úpravu, překlad, aktualisaci, remix, či přizpůsobení díla, jiné to neumožňují. Z těch, jež umožňují úpravy se některé drží principu zachování licence, známého také jako „copyleft" či „ShareAlike" (SA). Tyto licence nařižují autorovi úpravy volného díla, aby použil stejnou licenci jako autor díla původního. Pokud někdo upravuje díla pod touto licencí, autor uživatelům zaručuje stejné výhody a svobody jako u původního díla. Myšlenka, jež za tímto postupem stojí, je jednoduchá: Voné dílo by mělo zůstat volným ve všech svých podobách. Bez nutnosti zachovat licenci by mohla být upravená díla vydána a šířena pod standardní licencí, což by mohlo odporovat záměrům autora původního díla.

2.3 Výhody volného obsahu

Použití volné licence poskytuje mnohé výhody.Kromě možnosti mnohem rychlejšího šíření také zvyšuje právní jistotu uživatelů a snižuje náklady na právníky.

a) Snadné šíření

Hlavním cílem volných licencí je dovolení snadné distribuce, čehož se dosahuje pomocí více, či méně neomezeného práva šířit dílo. Toto je zásadní předpoklad pro legalisování sdílení děl, alespoň v Evropě, nedovoluje však veřejně (např rozhlasem) dílo šířit vez výslovného povolení od autora. Toto pravidlo platí pro sdílení přes internet i jakkoliv jinak. Volné licence umožňují vytváření kopií díla v jakékoliv podobě, jako jsou tištěné kopie, CD, či knihy a jechich šíření mezi kýmkoliv bez omezení.

Positivní účinky na případnou publicitu díla není radno podceňovat. Bez volné licence by sdílení díla přes internet vyžadovalo individualní smlouvu s držitelem autorských práv, což platí i v případě, že někdo chce dané dílo upravit, provést remix, či propojit s jiným dílem. Naopak v případě volné licence je souhlas automatický.

Usnadnění právní stránky věci, jež volná licence nabízí, není výhodou jen pro autory, ale pro veškerou vřejnodt. Jak pro autory, tak pro uživatele je výhodné, že narůstá množství zajímavých volných děl, kterých lze použít pro nesčetné účely, bez nutnosti platit. Lze to také vyjádřit tak, že jim pomáhá neustále rostoucí „volná kultura," kterou lze využít (například kreativně) bez uzavírání jednotlivých smluv.

Veřejný zájem může, ale nemusí být podnětem k tomu, že autor otevře své dílo veřejnosti, nicméně dá se říci, že volný obsah je spíše pro veřejné instituce, jež se snaží vytvořit a zveřejnit svá díla ve veřejném zájmu, nikoliv za účelem zisku. Prorože právě díla veřejných institucí se platí z peněz daňových poplatníků, se uveřejnění volného obsahu doporučuje zejména veřejným institucím

Také ze strany soukromých držitelů práv, nemusí být volný obsah pokládán za altruismus, jinak by nebyl tak úspěšným, volný obsah umožňuje sdílení a tedy decentralisaci a šíření zdrojů, což jest někdy pro autora lepší než svazující koncept typu „všechna práva vyhrazena." Pokud je obsah tak zajímavý, že jej ostatní sdílí, dostane se výše v seznamech vyhledávačů, což přináší publicitu.

Toto může mít positivní dopad na autorovu popularitu a poptávku po jeho díle, nicméně přínáší to též možný ekonomický prospěch, neboť zájem o dílo je vzácným zdrojem v „ekonomice zájmu" (attention economy)[7], jež dominuje současné digitální éře. Zájem je vskutku důležitým ekonomickým faktorem, neboť zájem vede k tomu, že lidé na daný obsah kliknou, což může vést k tomu, že autor bude moci umístit do svého díla (respektive na stránku, kde jej lze získat) reklamu (neboť zadavatelé reklamy se řídí sledovaností daného díla) a z ní mu pak proudí zisk, zároveň vede zájem ke všeobecnému uznání autora, což může vést k tomu, že se po díle tohoto autora zvedne poptávka, což může vést k vyššímu fianačnímu ohodnocení daného autora. Zejména na internetu vede větší svoboda uživatelů a menší kontrola autora nad dílem ke větším ziskům než všechna práva vyhrazena.

Pokud chceme celému konceptu dobře porozumět,neměli bychom si plést termín „volný" s termíny „zdarma" či „nekomerční." Volný neznamená v oblasti volného softwaru, Open Source i volného obsahu „zdarma," nýbrž „volně k použití." Volná licence se snaží zařídit, aby uživatelé (pokud dodrží daná pravidla) mohli používat díla chráněná autorským právem tak, jak chtějí. V souladu s podmínkami volných licencí, je možno díla volně využívat, tj. je možné je kopírovat a veřejně šířit, přičemž se neplatí žádné licenční polatky - tento dodatek zaručuje volnost použití, bez něj by totiž mnoho lidí nemohlo díla volně používat, protože by si nemohli dovolit zaplatit licenční poplatky.

Nicméně to neznamená, že by volné dílo bylo vždy zdarma, nebo že si autor, či vydavatel nemohl volné dílo prodávat, kdyby to bylo takto, neexistoval by vývoj programů s otevřeným zdrojovým kódem (Open Source).[8]

b) Zvýšená právní jistota a zjednodušení právních úkonů

Volné licence zjednodušují problematiku autorských práv jak ze strany autora, tak uživatele. Autorské právo je složité - laik těžko pozná, kdy může být dílo legálně kopírováno pro soukromé účely, předváděno za účelem vzdělávání, či citováno, naproti tomu volné licence např. Creative Commons (CC), nabízejí vysvětlení napsané jednoduše, aby každý věděl, co může, jaká jsou omezení, která je nutno dodržet, a čemu by se měl vyhnout. Takovéto vysvětlení je dobré i pro držitele licence, který také povětšinou není právníkem (zejména pokud jde o autora samotného) a který takto dostane všechny potřebné informace ohledně pravidel zacházení s dílem.

Další významnou výhodou volných licencí je zjednodušení právního vztahu mezi držitelem práv a uživatelem. Volné licence jsou standardisované a zjednodušují situaci pro obě strany. Navrhování a dohodnutí individuálních smluv je složité a je k tomu potřeba pomoc právníků a zveřejnění díla v mezinárodním prostředí (na internetu) je ještě mnohe složitější. Volné licence autory i další držitele práv osvobozují od těchto složitostí. Zejména texty licencí od velkých iniciativ jako je CC jsou důkladně zpracovány právníky a poté nabídnuty k volnému využití pro všechny.

c) Vědomé vzdávání se kontroly nad dílem

Volný obsah vyžaduje vůli vzdát se dobrovolně kontroly nad svým dílem. Nemít kontrolu, či ít ji jen omezeně nemusí nutně být špatné, nicméně jde o základní rys volné licence. Ve většině případů je stejně absolutní konrola nad dílem pouhým klamem, zejména jde-li o dílo na internetu, bez ohledu na to jsou-li všechna, či jen některá práva vyhrazena. Je-li článek, obrázek či báseň jednou online, kontrola nad nimi mizí.Jinak řečeno, čím populárnější je daný obsah, tím složitější je udržet si nad ním kontrolu, bude sdílen bez ohledu na to, je-li to legální, či není, pokud nebudou použita drastická opatření jako jsou TPM (Technical Protection Measures), či DRM (Digital Rights Management - správa digitálních práv), nebo rozsáhlé strategie, která vyžaduje zapojení mnohých právníků a protipirátských organisací, či jiná invasivní metoda.

Stěžejní rozhodnutí zdali mít, či nemít kontrolu nad dílem je neodmyslitelně spjato s tím, jestli budete, či nebudete online. Jakmile autor-jednotlivec nahraje své dílo na veřejně dostupnou webovou stránku (v případě velkého podniku to může být jinak), je logickým krokem zveřejnit jej pod volnou licencí. Nelze vyloučit, že se najdou tací, kteří budou porušovat pravidla a nedodrží jak kopletní autorské právo, tak pravidla volné licence. Nicméně mnohým ohleduplným uživatelům, již jsou zahlceni složitými autorskými zákony, může volná licence kromě svobody přinést i návod, co je povoleno.

Většina lidí chce dodržovat zákony, avšak bez srozumitelných informací jsou odsouzeni k nezdaru. Je dovoleno stáhnot si díla, jež jsou on-line, můžeme je sdílet, vytisknout? Vzhledem k autorským zákonům většina lidí nezná odpověď na tyto otázky. Volné licence naopak podávají jednoduché a krátké odpovědi na tyto otázky. Může tam například stát: „Můžete dílo použít jak jen chcete, pokud dodržíte dané podmínky" (například je nutné uvést jméno autora). Jinak řečeno podmínky licence jsou napsány tak, aby aby jim uživatel rozuměl a tedy moh rozumět. Výsledná práví jistota vyhovuje jak držiteli práv, tak uživateli.

2.4 Právní aspekty a volné licence a její důsledky v praxi

Následující část ukazuje, jak obecně fungují volné licence a jaké jsou jejich praktické důsledky. Tyto aspekty jsou většinou shodné pro všechny volné licence, pro více informací se podívejte do kapitol 3 a 4

a) Poskytování licence všeobecně

Jak již bylo řečeno, základem volných licencí je postulát „některá práva vyhrazena. Zatímco většina použití díla je povolena, některá práva jsou vyhrazena.

Volné licence tedy umožňují jakémukoliv uživateli možnost širokého využití obsahu jakýmkoliv způsobem, za jakýmkoliv účelem, na jakémkoliv médiu, kdekoliv a bez jakýchkoliv místních, či časových omezení. Nicméně samozřejmě licence může obsahovat mnohá omezení (záleží na druhu použité licence) komerčního použití, či modifikace díla. To znamená, že například román vydaný pod volnou licencí může být volně kopírován - v digitální i jakékoliv jiné formě. Je možné jej oscannovat a jakkoliv digitalizovat, uložit na server, pevný disk, či odkudkoliv stáhnout. V podmínkách autorského práva jsou všechna tato použití nazýváná „reprodukcemi." Dílo také může být tištěno a distribuováno, tj. jako kniha či e-kniha, nebo na internetu. Hudbu lze samozřejmě veřejně přehrávat, poesii recitovat a divadelní hry hrát.

Volné licence jsou zde proto, aby usnadnily použití prací chráněných autorskými právy, bez ohledu na místo, kde jej použijete. Tato skutečnost byla vzata najevo při tvorbě licencí: díky jejich nediskriminačnímu založení jsou zamýšleny pro celosvětové použití[9].

Tato práva jsou zajištěna bez nároku na odměnu v jakékoliv podobě, což ale neznamená, že je dílo nutně zdarma (vizte kapitolu 2.4, sekci c níže), ačkoliv to tak většinou bývá

Vyhrazená práva se objevují na scéně ve chvíli, kdy například volná licence pro dané dílo neumožňuje dílo upravovat a šířit uprvenou versi. Každý, kdo kdo by chtěl něco takového dělat, potřebuje individuální smlouvu s držitelem práv. Autoři se například mohou rozhodnout, že použijí nekomerční smlouvu, protože o komerčních požitích chtějí rozhodovat případ od případu a nechat si zaplatit, když někdo chce mít zisk z použití jejich díla. Zvolí-li si autor restriktivní licenci (tj. např. nekomerční), nemusí to nutně znamenat, že dílo nelze použít mimo rozsah licence, takové použití není pouze dovoleno samo od sebe, ale je nutno uvavřít dodatečnou dohodu s autorem.

b) Platnost pro všechny kopie díla

Volná licence vždy platí na dané dílo nikoliv jen pro jednu z jeho kopií. Dílo je a odkazuje k autorově osobnosti. Fotografie, texty, hudební skladby, grafika ... Toto jsou díla. Hudební soubor, či soubor obrázku, kniha, či časopis jsou pouze jejich zhmotněním.

Když volíte licenci, je dobré vědět, že se vztahuje k dílu samotnému, ne k jedné z jeho kopií. Pokud by někdo nerozlišoval tento rozdíl, mohl by se dopustit velké chyby.

Jde třeba o velmi rozšířenou praktiku šíření obrázku, či hudby v nízké kvalitě pod volnou licencí, přičemž autor si myslí, že verse ve vysoké kvalitě stále podléhají plnému autorskému právu. Tato strategie je založena na chybném předpokladu, že licence se vztahuje jen na danou kopii díla, nicméně není tomu tak, vztahuje se na dílo samotné. Licence platí pro všechny kopie díla bez ohledu na jejich kvalitu. Verse fotografie ve vysokém či nízkém rozlišení nejsou různými díly, jde pouze o různý formát.

Jinak řečeno: pokud obrázek v nízkém rozlišení podléhá volné licenci, licence platí i pro stejný obrázek ve vysokém rozlišení. Samozřejmě lze zamezit přístupu k dílu ve vysokém rozlišení pomocí různých technických omezení, nicméně získá-li jeden uživatel kopii ve vysokém rozlišení, může ji šířit pod licencí CC, pod kterou byla zveřejněna kopie v malém rozlišení.[10]

c) Žádné licenční poplatky

Všechny volné licence se řídí heslem „žádné licenční poplatky," to znamená, že právo používat dílo není zpoplatněno, což ovšem nezasahuje do žádných jiných možností zisku. Příklad: Obsah knihy, tj. texty, obrázky, ilustrace atd. může být volným obsahem, přestože kniha se prodává. V tomto případě platí zákazník pouze za fysickou kopii díla, jinými slovy jde o cenu za fysické zboží, tj. papír, přebal atd. Volná licence platí pro obsah knihy, tj. pro použití díla chráněného autorským právem. Zaručuje uživateli právo kopírovat dílo a šířit jej bez placení licenčních poplatků.

Další příklad ze světa on-line: Přístup na stránku, kde je poskytován volný obsah může být zpoplatněn, přestože jsou tam poskytovány články pod volnou licencí. V tomto případě je poplatek nikoliv za práva, nýbrž za poskytnutí služby - poplatek tedy není licenčí a tedy toto použití není v rozporu s heslem „žádné licenční poplatky."

Lze tedy snadno sladit komerční modely s myšlenkou volného obsahu - každý, kdo chce kombinovat volnou strategii publikování s komerčním využitím, může. Zda je to možné musí však být posouzeno případ od případu.

d) Uzavření licenční smlouvy

Licence je povolení k použití díla chráněného autorským právem takovým způsobem, který by jinak byl protiprávní. Zdali je licence smlouvou, či pouze jednostranným slibem se v různých právních systémech liší. Výsledek je nicméně stejný: Licence je platná dohoda, která zajišťuje použití daného díla. Použití jež není v souladu s licencí je protiprávním aktem a po něm mohou následovat patřičné právní důsledky.

Uzavřít volnou licenční smlouvu je jednoduché. Prvním krokem je upozornění potenciálních uživatelů na to, že dílo je zveřejněno pod volnou licencí s danými podmínkami, což se provádí tak, že k dílu je připojena informace o licenci včetně odkazu na test licence[11]. Z pohledu práva jde jde o nabídku veřejnosti (tj. případným zájemcům) na použití díla v souladu s podmínkami. Kdykoliv, kdy uživatel použije dílo v souladu s licencí,[12] je uzavřena licenční smlouva a uživatel tím získává povolení, jež potřebuje k legitimnímu použití díla (ale také povinnost dodržovat pravidla licence)

e) Předpoklady pro použití volných licencí

Aby mohl držitel práv publikovat dílo pod volnou licencí, musí mu patřit všechna práva na dané dílo - volná licence dáva neexklusivní právo na použití komukoliv, na to potřebuje autor všechna exklusivní práva, jež pokrývá volná licence. Vlastník pouhých neexklusivních práv nemá ve většině právních systémů právo tato práva poskytovat třetí straně. Pokud daná osoba nemá všechna tato práva, je celá licence neplatná. Výsledkem je, že držitel práv porušil autorský zákon tím, že poskytoval práva, jež ale nevlastní. Ještě horší je to, že spoluviníky jsou všichni uživatelé, protože licenční smlouva byla neplatná.

Právním důvodem je to, že pouze majitel práv je je může poskytovat ostatním. Licence poskytnutá bez oprávnění není platná. Například: Vydavatel vlastní exklusivní práva na tisk a distribuci románu, nicméně nemá práva na to, aby mohl román zveřejnit on-line. V tomto případě nemůže vydavatel zveřejnit dílo pod volnou licencí, protože ta platí i on-line - vydavatel by porušil autorovo právo na nakládání s dílem na internetu. Totéž platí pro libovolného člověka, jenž vlastní kopii knihy a zveřejnil by dílo on-line. Vzhledem k tomu, že vydavatel nemá patřičná práva pro šíření on-line, nemůže je poskytovat ani majitelům kopií knihy a je jedno, jestli o tom, že dané právo nemají, věděli, nebo ne.

Jak někdo získá nárok poskytovat licenci? Základním vlastníkem autorských práv je tvůrce díla,[13] pokud on sám poskytuje licenci, není třeba podniknout další kroky, pokud by však měla poskytovat licenci třetí strana, je potřeba smluvně převést práva. Pokud dochází k předání práv opakovaně, je potřeba sestavit funkční řetěz licencí, jinými slovy pokud jsou práva na dílo několikrát poskytnuta různým lidem, musí licence dané osoby pokrývat všechna potřebná práva, aby mohlo být dílo zveřejněno pod volnou licencí.[14]

f) Schema centralisované vs. decentralisované licence

Existují mnohé strategie publikování díla pod volnou licencí, nicméně vytvořit udržitelnou a efektivní strategii může být velmi složité. Některé možnosti vyžadují převedení práv pod volnou licenci ještě před zveřejněním, jiná ne. Co lze provést samozřejmě záleží na individuální situaci. Dva základní principy zde vyložíme na příkladu Wikipedie, otevřené encyklopedie:

Wikipedie je velký projekt, na nějž přispívá mnoho autorů, kdokoliv chce přispět, je zván, autoři zde mohou také umístit své vlastní články a modifikace již existujících článků. Všechny příspěvky se zveřejňují pod stejnou licencí CC (CC BY-SA).[15] Existují dva hlavní přístupy pro licence v daném projektu - buď může licenci pro své příspěvky poskytovat každý autor zvlášť, nebo nebo se všechna práva shromáždí pod vyšší instancí - Nadací Wikimedia, jež poskytuje licenci pro veškerý obsah. První typ nazýváme decentralisovaným, druhý centralisovaným schematem.

Schema decentarlisované licence

Zakladatelé Wikipedie zvolili decentralisované schema - autoři, kteří přispívají články (pochopitelně chráněnými autorským právem), nebo upravují stávající články si ponechávají svá exklusivní práva a poskytují je uživatelům. Práva se nepřenášejí na nadaci Wikimedia a ta nemůže poskytovat licence. V tomto scénáři se se nadace chová z právního hlediska spíše jako poskytovatel webového prostoru a hostingu, než jako vydavatel.[16] Tento model lze převést na další publikace, tj. antologie, úložiště s volným přístupem, servery s obrázky a videy. Princip je jednoduchý: Oproti tradičním modelům publikování a licencí, není vydavatel (lze-li tento termín vůbec pro poskytovatele serveru použít) není centrálním držitelem práv a neposkytuje licenci pro jednotlivá díla. Autoři si zachovají svá exklusivní práva a poskytují volnou licenci na neexklusivní basi komukoliv, včetně vydavatele/provozovatele serveru. Ve většině případů stačí volná licence pro použití samotným poskytovatelem.[17]

Nicméně existují situace, kdy ani volná licence vydavateli nestačí. Příklad: Vydavatel chce tisknout a prodávat antologii obsahující články mnohých autorů, články jsou vydány pod volnou licencí, která zachovává některá exklusivní práva autorů. V tomto případě je vydavatel spíše prodejcem knihy, nežli poskytovatelem licence. Aby vydavatel zabránil konkurenci, může se rozhodnout vydat knihu pod nekomerční (NC)licencí CC. Články mohou být například pod licencí CC BY-NC.

V tomto případě licence CC nepokrývá samotné vydání knihy a prodej, což je činnost komerční. Vydavatel tedy musí uzavřít další smlouvy s autory, které mu umožní komerčně využít jejich články. Právo na komerční využití může být vydavateli přiřčeno jednorázové pro vydání knihy, nebo i pro všechny ostatní případy.

Schema centarlisované licence

Jako alternativu lze přenést všechna práva z autorů na vydavatele, který poté poskytuje volnou licenci pro jejich díla. Tato možnost by vyžadovala uzavření individuálních licenčních smluv mezi autory a vydavatelem před vydáním.

Příklad: Předpokládejme, že Wikipedie by použila centralisovaný model - všechna práva by byla přenesena na nadaci Wikimedia (nebo jiný právní subjekt), který by poté poskytoval licenci CC, které by autoři předali při psaní wikičlánků. S každým autorem by bylo nutno uzavřít „smlouvu o přispívání," známou též jako „příchozí licence" (inbound licence).[18]

Typ této příchozí licence musí souhlasit s licencí poskytovanou koncvým uživatelům a byl vyvořen nepřerušený řetěz licencí.[19] V takové případě musejí autoři poskytnout výhradní práva, nebo na dané dílo postoupit všechna autorská práva,[20] neboť licence jež neposkytují výhradní práva obvykle (v závislosti na zákonech daného státu) neumožňují přenos práv na třetí stranu. Navíc licence nesmí být omezena územně ani časově. Pokud má být zaručeno celosvětové a neustálé používání díla, musí tomu licence odpovídat.

Zda a do jaké míry je rozsah poskytnutých práv omezen příchozí licencí, také závisí na licenci odchozí, t.j. volné licenci. Například pokud je použita nekomerční licence (NC), příchozí licence (smlouva s přispěvatelem) může být také nekomerční. Nebo pokud se vydavatel rozhodne použít licenci zakazující tvorbu odvozených děl (ND), nemusí autor poskytnout vydavateli právo upravovat dílo. Zdali je dobré použíti ona omezení, záleží na mnoha okolnostech daného případu. Bylo by rozumné ponechat autorovi možnost se rozhodnout ohledně komerčního využití díla. V ostatních případech jako je finační problematika a praktická rozhodnutí, by měla volba zůstat na vydavateli.

Krom toho by měla příchozí licence výslovně povolit vydání daných děl pod volnou licencí, což je o to důležitější, že některé zákony vyžadují po vydavateli získat výslovné povolení na předání práv třetí straně. Toto se nemusí týkat všech evropských zemí, ale autor stále musí mít na paměti, že dílo je zveřejněno pod volnou licencí. Použití díla pod volnou licencí může být širší, než standardní licence - zejména pokud odchozí licence povoluje úpravy díla, t.j. mohlo by být zasaženo duševní vlastnictví autora.

Kterou možnost je lepší vybrat (mezi centralisovanou a decentralisovanou), záleží na situaci. Na první pohled se může zdát, že decentralisová licence není tak složitá z hlediska organisace. Decentralisovaná licence například nevyžaduje komplexní uzavírání smluv mezi vydavatelem a autory, navíc zmenšuje povinnosti vydavatele - neboť kdyby vydavatel poskytoval licenci, mohl by nést odpovědnost za obsah zveřejněných děl. Naopak pokud by licenci poskytoval autor, je odpovědnost jen na něm. Na příklad na Wikipedii je autor jediný, kdo zná obsah a historii příspěvků, bylo by tedy fér rozhodnout se, že za ně též nese odpovědnost.[21]

Zejména v masivních projektech s mnoha autory, do kterých je možno přispívat, jako je např. Wikipedie, by bylo použití centralisované licence velmi složité, nicméně toto platí i pro výrazně menší podniky. Představte si například výzkumný ústav, který by chtěl pod licencí uveřejnit výbor prací dvaceti různých autorů. Brzy by se ukázalo, že autoři se nemohou shodnout na jednotné licenci. Někteří by vůbec nesouhlasili s použitím volné licence, ostatní by zase chtěli použít články, jež již vyšli v nějakém časopise - ten nemůže být uveřejněn pod volnou licencí, neboť autoři již poskytli svá výhradní práva předchozímu vydavateli a vyhradili si pouze práva, jež výhradní nejsou, a to pro další vydání. Z těch, kteří by byli pro použití volné licence by někteří chtěli uvolnit většinu svých práv a použít licenci CC BY, zatímco jiní by si rádi vyhradili právo pro komerční použití na základě licence CC BY-NC.

V případě použití decentralisovaného modelu se každý autor rozhodne jaká je koncová licence pro jeho příspěvky.[22] Ti, kteří jsou pro volné licence by mohli použít jednu z nich, naopak jiní by si mohli vyhradit všechna práva. Naopak centralisovaný model by vyžadoval instituci, jež vyjedná s každým zvlášť licenční smlouvu, což vyžaduje čas i peníze.

Na druhou stranu existuje mnoho důvodů, proč by měla licenci poskytovat jedna osoba (fysická nebo právnická). Pro komerční vydavatele je například dobré držet všechna oprávnění. Zejména ve velkých projektech, do kterých může přispět mnoho autorů by toto velmi usnadnilo rozhodnutí o licenci oproti decentralisovanému modelu, kde si každý autor může zvolit licenci. Pokud by základní otázky ohledně licencí, nebo obchodních strategií, záležely na souhlasu mnoha osob, problémy by na sebe nenechaly čekat, neboť jejich rozhodování není předídatelné a nedá se ovládnout.

Sečteno a podtrženo, rozhodnutí ohledně licence a způsobu vydání musí být velmi dobře promyšleno. Každá cesta má své výhody i nevýhody, jejich poměr však musí být vyvážen, což je o to důležitější, že tato rozhodnutí nelze vzít zpět a mají klíčový dopad na úspěch projektu.

g) Úskalí znovuvydání

Poskytovatel licence se musí ujistit, že nezasahuje do práv třetí strany, což znamená, že znovuvydání již komerčně vydaného díla s sebou může přinésti nemalé potíže. Při vydání článku v novinách nebo časopise se často požaduje přenos práv výhradních na vydavatele. V takové situaci není možné vydat dílo znovu pod volnou licencí, pokud s tí vydavatel nesouhlasí, jinak by autor poškodil vydavatele, bez ohledu na to, že je autorem díla (problematika tzv. „plagiátorství sebe sama nezávisí přímo na autorském právu, ale na licenční smlouvě). Proto musí být na projektech založených na volné licenci jasně řečeno, že autor musí mít výhradí právo na znovuvydání svého díla pod volnou licencí a není přitom porušeno právo žádné další strany. Toto právo může vycházet z autorského práva samotného uživatele, nebo opět z volné licence - dílo již bylo vydáno pod volnou licencí, která se shoduje s licencí, použité například na Wikipedii.[23]

h) Praktické důsledky používání volných licencí

Jak už bylo řečeno použití volné licence společně s šířením obsahu online vede ke ztrátě kontroly na ním. Kdokoliv, kdo by si jej chtěl zkopírovat, šířit, znovu vydat, nebo jakkoliv jinak použít, může (v některých případech s výjimkou komerčního využití). Toto umožní „volný pohyb" díla. Ve chvíli, kdy jsou práva poskytnuta bez poplatku, možnosti přímého zisku z díla jsou po jeho vydání značně omezeny. Navíc je licence - alespoň pro danou versi díla - neodvolatelná. Licence je poskytována stále, bez možnosti ukončení ze strany autora, nebo držitele práv. Pokud se držitel práv rozhodne změnit licenci po vydání, všechny smlouvy uzavřené před změnou zůstávají v platnosti. To znamená, že kdokoliv dílo již dříve použil pod původní licencí, může jej používat a šířit nadále. Toto všechno nasvědčuje tomu, že prvotní rozhodnutí je velmi důležité. Přestože tedy držitel práv může měnit licenci, mění ji pouze pro původní soubor u sebe, všechny kopie licenci zachovávají. Proto se musíte pečlivě zvážit pro a proti, než se rozhodnete pro volnou licenci.

i) Prosazování autorských práv při použití volných licencí

Volný obsah není beze všech práv a není ekvivalentem k tzv. „public domain." Pokud někdo použije dílo způsobem, který licence zakazuje, může se s ním držitel práv soudit na základě autorského zákona.[24]

Navíc licence CC obsahují právní konstrukci, jež umožňuje snažší vymáhání autorských práv - klausuli o automatickém ukončení licence.[25] Podle tohoto pravidla je v okamžiku porušení licence licenční smlouva považována za zrušenou. Bez platné licence znamená každé další použití porušení autorských práv, což může vést k nároku na náhradu škody atd.

Například blogger umístí na svůj blog obrázek pod volnou licencí, bez informace o autorovi a licenci. Tímto porušil licenční ujednání a může za to být souzen, neboť licence pro něj již neplatí.[26]

Potíže s neshodujícími se licencemi

Jednou z hlavních výhod volného obsahu je možnost kombinace s jinými publikacemi. Neshodující se licence však ohrožují naplnění tohoto cíle volných licencí

Termín „neshodující se licence" říká, že několik děl nemůže být vydáno jako kombinovaná práce kvůli neslučitelným požadavkům licencí. Neslučitelné licence jsou nežádoucím vedlejším účinkem vzniku licencí inter alia ShareAlike („copyleft"), součástí těchto licencí je doložka, která ,zjednodušeně řečeno, říká, že jakkoliv upravené dílo může být šířeno pouze pod licencí originálu.[27] Kromě přímých zásahů dio díla (jako zkrácení, nebo překlad) toto zahrnuje kombinaci dvou děl, zejména remixy a mashupy.[28]

Představme si umělce, který chce vytvořit koláž ze dvou fotografiií, z nichž jedna je pod licencí CC BY-SA a druhá pod jinou licencí ShareAlike (t.j. GNU FDL). V tomto případě obě licence říkají, že šířit upravené dílo je možné jen pod původní licencí, takže pokud licence nejsou stejné, nebo alespoň podobné, což není pravděpodobné, jsou licence neslučitelné a nelze tedy tento obsah kombinovat. Použitím jedné licence by byla porušena druhá, to samé může vzniknout, když někdo chce kombinovat články, nebo grafiky pod dvěma různými licencemi.

Neslučitelnost licencí odporuje cíli vytvoření „sbírky kultury," skládající se z děl chráněných autorským právem, která mohou být upravena, remixována a kombinována ke tvorbě nového kulturního obsahu. Protože neexistuje skutečné řešení tohoto problému,[29] měli bychom zvážit jeho důsledky při výběru licence.Cite error: Invalid <ref> tag; invalid names, e.g. too many

>> další kapitola

Poznámky pod čarou

  1. Nicméně iniciativa CC také zajišťuje některé nástroje pro vydávání obsahu, který spadá do tzv. „public domain" - tedy zcela volného obsahu. Je potřeba odlišit tyto nástroje od licencí. „Public domain" znamená vzdání se výhradních práv, kdežto licence zaručuje právo použíti dílo za daných podmínek.
  2. The legal explanation for this aspect is complex and differs from jurisdiction to jurisdiction. To put it simple, exclusive IPRs, such as copyright, are effective against anybody (rights in rem), whereas a licence or a contract only binds the concluding parties. The practical differ-ences are significant: Imagine, for instance, somebody copied a work for commercial purposes, which was licenced for non-commercial uses only. The violation of the licence could be enforced on the basis of copyright or contract law. Contract law would require the infringer to have to conclude a licence, i.e. they would have to be a party to the legal agreement. By contrast, under copyright law anyone infringing the exclusive rights of the right holder could be held accountable irrespective of whether there was a contractual relation with the rights owner or not. This shows that legal remedies derived from copyright law are usually much more effective than contractual claims.
  3. E.g. the “Open Database Attribution” and “ShareAlike for Data/Databases-licence,” published by Open Knowledge, see: http://www.opendatacommons.org/licenses/odbl/.
  4. For Free and Open Source Software there are two definitions. See the definition of the Free Software Foundation (FSF): https://www.gnu.org/philosophy/free-sw.html and the Open Source Definition of the Open Source Initiative (OSI): http://www.opensource.org/docs/definition.php. Both definitions are by and large identical.
  5. There are a variety of diverging definitions for Open Content (see e.g. http://opendefinition.org/od/), Free Content or Free Cultural Works (see: http://freedomdefined.org/Definition). Unlike the Free and Open Source Software definitions which may be regarded as de facto standard, none of the Open Content definitions seem universally accepted though.
  6. It is worth mentioning that this definition is broader than other understandings of “open.” According to the Open Knowledge Definition (see: http://opendefinition.org/od/), for instance, content and data are only “open,” if they are subject to licence terms that require the licensee at least to name the rights owner and/or to share alike. The discussion about the notion of “open” is complex and multifaceted. Since this document is meant to explain the practical applicability of CC licences, it shall neither be outlined nor commented upon here.
  7. For further information on the term and concept, see: http://en.wikipedia.org/wiki/Attention_economy.
  8. For details in relation to the freedom of royalties see chapter 2.4 section c.
  9. See e.g. the licence grant in the section 2a of the legal code: “Subject to the terms and conditions of this Public License, the Licensor hereby grants You a worldwide, royalty-free, non-sublicensable, non-exclusive, irrevocable license to exercise the Licensed Rights in the Licensed Material to …”
  10. See the CC FAQ to this aspect under the questions: “Can I apply a CC license to low-resolution copies of a licensed work and reserve more rights in high-resolution copies?” (https://wiki.creativecommons.org/Frequently_Asked_Questions#Can_I_apply_a_CC_license_to_low-resolution_copies_of_a_licensed_work_and_reserve_more_rights_in_high-resolution_copies.3F) and “How do I know if a low-resolution photo and a high-resolution photo are the same work?” (https://wiki.creativecommons.org/Frequently_Asked_Questions#How_do_I_know_if_a_low-resolution_photo_and_a_high-resolution_photo_are_the_same_work.3F).
  11. In a book or other non-digital publication a hyperlink could be printed. Alternatively, the licence text itself could be included as a whole. For more information in relation to the practical questions of including licence notices and similar aspects, see chapter 4.
  12. Certain uses are allowed by statutory provisions, i.e. limitations and exceptions. For them the user needs no licence and is insofar not bound by the terms of the licence. For example, in many countries private copying is permitted by law. Hence no licence is required for private copying. Accordingly, the public licence does not apply to such use. The effect is that the user does not have to meet the licence obligations, e.g. they do not have to credit the author, etc. For further details see chapter 3.4, section b.
  13. Under common law based copyright systems, there are exceptions from this basic principle. English copyright law, e.g. provides for a rule according to which the employer becomes the initial owner of the copyright in all works that are created by their employees in the course of their employment. The US copyright act has a similar rule, called work-for-hire.
  14. Unlike property rights in physical goods, IPRs can generally not be acquired bona fide, i.e. IPR can be transferred only if the transferor owns all the rights allowing them to do so thus being appropriately entitled. Whether the transferee is in good faith when acquiring the rights, since they confide in the transferor’s assurance, is irrelevant.
  15. In relation to this licence see chapter 3.1, section b.
  16. Apart from the licencing aspect, the Wikimedia Foundation is of course much more to Wikipedia than a mere platform provider. It is e.g. responsible for the governance structures and many other essential elements.
  17. This might not be relevant for mere platform providers who will usually not be regarded as users in terms of copyright law and therefore do not need a licence. A platform provider in the proper sense does not use protected content in terms of copyright law but merely supplies the technical infrastructure to enable the platform’s users to make content available. However, for a publishing house that publishes books, it is inevitable to obtain a copyright licence to do so, since printing articles in a book and selling it is a distribution that falls into the scope of copyright law.
  18. An inbound licence refers to the contractual agreement between the authors and the publisher. An outbound licence is the licence between the publisher and the users, here the CC licence.
  19. That is because of the need for a proper licence chain. The licenser cannot grant rights which they do not own or are not allowed to dispose of themselves.
  20. From a legal perspective, there are several approaches to design contributor agreements. Some jurisdictions, especially the common law based copyright systems, allow for an assignment of the copyright. Whereas a licence is a permission to use the copyrighted work owned by another party, an assignment is a transfer of the copyright itself, one could say: a transfer of ownership. Some contributor agreements are based on the licence, other on the assignment approach. However the Continental European author’s rights-regimes (e.g. Germany, Austria) do generally not allow for an assignment of the author’s right. See for an overview: Maracke. 2013. Copyright Management for Open Collaborative Projects:
    Inbound Licencing Models for Open Innovation. SCRIPTed, vol. 10, issue 2, p. 140; http://script-ed.org/wp-content/uploads/2013/08/editorial.pdf.
  21. This aspect would become relevant when an article infringed the rights of a third party, e.g. copyrights. If the contributor themselves was the licenser, they would be responsible and liable. The platform provider might be obliged to remove the infringing article from the platform, but they would not be liable for damages. If the platform provider acted as a content provider, i.e. as licenser, they could also be held liable for damages.
  22. Unlike in a massive multi-author collaboration project, such as Wikipedia, diverging outbound licences should not be too problematic in such small publications. Hence, a uniform licence scheme would at least not be compelling.
  23. See the explanations at: https://en.wikipedia.org/wiki/Wikipedia:FAQ/Copyright#Can_I_add_something_to_Wikipedia_that_I_got_from_somewhere_else.3F.
  24. Concerning the differences between contract and copyright law remedies, see footnote 2. Regarding the international enforceability of public licences under different jurisdictions, see: Jaeger/Metzger. 2011. Open Source Software. 3rd edition. Recitals 371-379 (in German).
  25. See section 6a of the legal code: http://creativecommons.org/licenses/by/4.0/legalcode.
  26. The effect of this rule is that the moment the violation takes place, the licence becomes invalid. From that moment on, every use of the work is a copyright infringement. Indeed, according to the CCPL4 licence it is possible for the infringer to reinstate the licence (or to conclude a new one), when they remedy their non-compliance. However, uses that are conducted in the meantime, i.e. between the infringing act and the reinstatement are not remedied. See: “Licence term and termination” in chapter 3.4, section i.
  27. The SA feature is described in detail in chapter 3.5, section c.
  28. The CCPL4 licence defines adaptations as follows: “Adapted Material means material subject to Copyright and Similar Rights that is derived from or based upon the Licensed Material and in which the Licensed Material is translated, altered, arranged, transformed, or otherwise modified in a manner requiring permission under the Copyright and Similar Rights held by the Licensor.“ See section 1a of the legal code: http://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/4.0/legalcode.
  29. See to the efforts made to solve the problem and to the ShareAlike rule in general in chapter 3.5, section c.

Cite error: <ref> tag with name "g" defined in <references> is not used in prior text.
Cite error: <ref> tag with name "ee" defined in <references> is not used in prior text.